. : Ztracen v čase : .

„Co myslíš, že umožňuje chod času na světě? Myslíš, že je to jakási nehybná nekonečně trvající část našeho světa? Právě v tom se mýlíš…“ 

Mertrand , Správce smrti

   Rhygar konečně otevřel oči. Netušil kde je, ani kdy je. Jediné co v tuto chvíli viděl byla tmavá obloha ozářená svitem hvězd. Mrtvý tedy nebyl, uvědomil si. Poslední věc, na kterou si pamatoval byl rozhovor mezi ním a vrahem Mertrandem před městskými kasárnami v Gasiru. Mluvil s ním o…o čem to s ním vlastně mluvil? To teď bylo ale jedno. Prostě s ním mluvil a najednou se mu tam zatmělo před očima.
 
Vyděšeně se posadil, když si něco uvědomil. Co když ho unesli?
  Seděl v jakési rozpadající se místnosti. Stěny byly děravé jako od bombardování a na hvězdy viděl proto, že větší část střechy nebyla na svém místě.
  Ihned si zkontroloval zbraně. Obyčejně u sebe nosil dvě dýky - daroval mu je elfí král - a ještě dvě katany, které získal, když byl pasován na paladina. Jak právě zjistil, tak ani jednu u sebe neměl. Byl naprosto bezbranný.  Měl na sobě pouze otrhaný oděv z pytloviny. Začal si pro sebe potichu nadávat. Vstal a začal hledat nějakou únikovou cestu. Po chvíli vytvořil ve stěně dostatečný otvor pro útěk.
 
Nikdo ho kupodivu nezastavil. Nyní si mohl prohlédnout celý objekt, v němž se probudil. Byl to rozpadající se dům s 1.patrem. Patra spojovali velmi vratké schody bez zábradlí. Hned pod schody byl východ z domu. Dveře byly vylomeny, pouze jejich malá část ještě držela v pantu. Útěk mu přišel podezřele jednoduchý a bez komplikací.
 
Výhled na ulici mu ztížila mlha. Stál na dlážděné cestě, která byla dosti podobná domu, ze kterého vyšel. Silnice byla lemována odpadky a částmi ostatních zborcených domů. Nedaleko za domy zahlédl plápolat oheň. Jelikož to byla jediná stopa, které se nyní mohl chytit, namířil si to přímo k němu.
  
Byl pouhých pár sáhů od ohně, když mu z ničeho nic zastoupil cestu muž s lehkou kuší. Byl oblečen velmi stroze, na nohou měl děravé kožené boty a na hlavě čepec vytvořený z nějakého zvířete.
 
„Stůj! Co chceš?!“ zakrákoral neoholený muž. Rhygar hned zvedl ruce nad hlavu.
„Promiňte pane, ale…ehm…nějak jsem se ztratil. Mohl byste mi říci, kde to sem?“
„Ty nevíš, kde seš?“ muž s kuší byl chvíli zmaten, ale najednou se znovu začal škaredě mračit a prohlásil: „Tohle je past, že jo? Tak, kde máš ty svý kumpány? Máš mě vodlákat a voni mě voberou ze zálohy, co?“
Rhygar se ukřivděně zamračil „To se mýlíte. Já jen nevím, kde jsem!“ osočil se.
„Ke…“ náhle byl ozbrojený muž přerušen hlasem přicházejícím od ohně.
„Pusť ho Gacku. Ze zálohy nikdo nejde a není ozbrojený.“
„Ale Firele, co když má třeba mor?!“ vykřikl nyní již pojmenovaný muž na obranu.
„TAK UŽ BYS HO DÁVNO CHYTIL TY IDIOTE!“
Gack zklamaně svěsil kuš.
„Tak poďte no…“
Rhygar na oplátku svěsil ruce a přiblížil se k ohni. Otočil se na muže, který byl oslovován Firel. Byl to jednooký postarší muž s šedivým plnovousem.
„Takže, kde to sem?“
„No přeci v GASIRU!“
Ukázalo se, že Firel je velmi moudrý muž s řečnickým talentem. Vyprávěl dlouho. Rhygar byl z jeho řeči zoufalý. Když před nedávnem mluvil s Mertrandem, tak se též nacházeli v Gasiru. Všude byl život a lidé byli šťastní. Jenomže to všechno bylo podle Firela před 300 lety…

Rhygar chodil tiše zadumán ulicemi, pomýšleje na budoucnost. Jeho vlastní budoucnost byla nyní již minulostí. Nevěděl, co se stalo, ale musel se dostat zpět do své doby. Vždyť tam měl ženu, dceru, dům, kariéru a hlavně budoucnost!
 
Aniž by si to uvědomil, šel automaticky ke svému starému domu. Až nyní si uvědomil, že se před pár hodinami probudil právě ve svém vlastním polorozpadlém domě. Na něco si vzpomněl. Jestli se něco za těch tři sta let nezměnilo, tak by měla být za krbem malá tajná místnost - zbrojnice. Hned poté, co odstranil spadané cihly ze sesutého komínu, vlezl do tajné místnosti. Naneštěstí žádnou zbraň nezahlédl. Místo toho viděl Rhygar na stěně místnosti  dva náhrobní kameny. Na jednom stálo jméno Rhygark a na druhém Atana (Rhygarova dcera). Mezi těmito dvěma texty byl vytesán do stěny kříž. Nezdálo se mu jasné, proč v jeho vlastním jménu viděl na konci písmeno K. Též mu přišlo divné, proč ve jméně Atana není psáno dvě N za sebou, jak tomu bylo normálně. Šáhnul zvědavé na písmeno K ve svém jménu a z mírným úlekem uskočil. Písmeno totiž náhle zčernalo. Podíval se na ostatní písmeno a došlo mu to. Šáhl též na další písmena ve jméně své dcery. Stejná reakce jako u K.
 
Rhygar vyděšeně ustoupil, jelikož z kříže mezi sloupy začala vycházet jasně modrá zář. Následovalo tak jasné světlo, že byl Rhygar krátce oslepen..Když konečně znovu zaostřil, tak na místě kříže byl ve stěně výklenek a v něm jedna z jeho katan. V překvapení popadl katanu a prohlédl si ji. Podíval se též znovu na stěnu a říkal si, že takovouhle jednoduchou věc by vymyslela i jeho tříletá dcera. Katana byla zcela v pořádku! 

Vybavil si jednu příhodu, kterou zažil s Mertrandem : Když se s ním poprvé Rhygar setkal, tak mu jednou z katan usekl hlavu. Mertrandovi však hlava během pár sekund znovu přirostla. Byl totiž, jak se o něco později Rhygar dozvěděl, potomkem boha smrti a sama Smrt. A smrt je přeci věčná. Mertrand byl nesmrtelný masový vrah a v tuto chvíli byl naneštěstí jediný, kdo mohl Rhygarovi pomoci či alespoň poradit.
Vydal se zpět ke Gackovi a Firelovi – jedinými osobami, které tu potkal.
„Kdo je tam?“ ozval se z nedaleké mlhy hlas Gecka, když Rhygar přicházel blíže.
„To jsem já – Rhygar. Promiňte, chci se ještě zeptat, jestli jste někdy v Gasiru neslyšeli o muži jménem Mertrand?“ Zahlédl náhlý údiv v obouch tvářích mužů. Když se konečně Gackovi povedlo vzchopit svůj mozek, tak promluvil :
„Svatá Sequano! Proč to chceš vědět? Nikdo, kdo ho viděl, tak nepřežil!!! Říká se, že je prokletý!“
„Mám pro to své osobní důvody.“
„No, podle někoho žijě prej v bejvalym královskym paláci, ale…“ Gack vypadal, že si něci uvědomil. „…ty jsi jeho přítel?“ Ještě, než stačil Rhygar odpovědět, tak mu kolem ramene prosvištěl šíp. Gack začal křičet.
„Padej vodsud ! Ještě na nás sešleš tu zasranou kletbu!!!“
Když Rhygar utíkal, slyšel pouze hlas Gacka, jak mluví na svého společníka : „Vidíš Firele, JÁ TI TO ŘIKAL!!!

Rhygar se tedy podle rady vydal k paláci. Bývalé sídlo krále Sleandera bylo skoro celé srovnáno se zemí. Čtvrté patro bylo sesuté do patra třetího, jižní koridor byl již o tři bloky domů dál a z mágovi věže se stala za ty časy kotoučovitá místnost procházející celou výškou paláce.
 
I kdyby bylo do čeho zaklepat (jako, že nebylo), tak by se o to Rhygar ani nepokoušel. Vešel bez váhání do hlavního sálu a automaticky se vydal již z minulosti známou cestou k trůnnímu sálu. Zde nikdo nebyl. Pouze holé stěny bez obrazů. Celý palác byl prázdný. Že by Gack neměl pravdu? Že by Mertrand doopravdy žil někde na druhé straně světa? – Všechny tyto negativní myšlenky mu probíhali hlavou při odchodu z paláce, když náhle zaslechl kroky vycházející z jedné ze stěn. Hned zpozorněl. Hlava se mu ihned vyčistila od všech myšlenek. Vydal se zpět k trůnnímu sálu, kam mířili i kroky z tajné chodby. Jakmile uviděl muže vycházejícího ze zátrunní, poznal v něm Mertranda, který se samozřejmě za těch 300 let nezměnil ani o chlup. Ani jeho styl oblékání se nezměnil. Černý hábit splýval s jeho kloboukem, u něhož mu krempa sahala až do očí. To nebyla žádná škoda, protože Rhygar si jeho ďábelské oči pamatoval až moc dobře. Mertrand ho záhledl až ve chvíli, kdy mu na krk dopadlo chladné ostří Rhygarovi katany. Jeho pohled byl plný překvapení. Málokdy je sama Smrt překvapena.
„Nějak si vyšel z cviku, za těch tři sta let.“ Prohlásil jakoby nic Rhygar. Oči Mertranda až nyní zpozorněli na útočníkovu tvář. Překvapený pohled se změnil v uvědomění čehosi zvláštního.
„Tebe znám! Teda, počkat, je tohle vůbec možný!? Svatej Magh´Azi! No to mne teda podrž! No jasně, seš to ty! EEE...Rhybur? Ne! Rhygar!!!“
„Jo, nesmrtelná paměť jak vidim funguje dobře.“ Rhygar šibalsky přitlačil katanu na krk.
„Předpokládám, že chceš vědět, co tu děláš, co? A dej to pryč, stejně mi s tim nic neuděláš, copak to nevíš?“
„Vim. Počkat, jak víš, že to chci vědět?“ nyní byl překvapen zase Rhygar.
„Ty vlastně vůbec nic nevíš viď?“ Mertrand se velmi zlomyslně usmál. S Rhygarem se chvíli bavil a když se konečně dostali k tomu, jak se Rhygar dostane domů, spustil Mertrand vyprávění ještě delší než Firel:
„Co myslíš, že umožňuje chod času na světě? Myslíš, že je to jakási nehybná nekonečně trvající vlastnost našeho světa? Právě v tom se mýlíš. Čas je totiž velmi křehký. Stejně tak, jako existuji já – SMRT – tak existuje i Čas. Tedy…ehm…vlastně, už prakticky neexistuje. Čas je - a to nemyslím metaforicky - písek v přesýpacích hodinách světa, do kterých se musí písek, pocházející z dalekých písečných zemí, vyměnit jednou za tisíc let. Tuto výměnu mají na starosti Správci času. Jenomže při minulém přisypávání se stala jakási nehoda, která zapříčinila, že se písek rozsypal. To znamenalo pro svět velký úbytek času. Některé předměty zmizeli do jiné doby. TY si byl právě takovým předmětem.“ Mertrand se velmi škaredě usmál. „ Takovým předmětem byl také Temný pán, který před tisíci let skoro dobyl svět. Časově se přesunul do roku 1000 a s modernějšími katapulty, bestiemi a armádou se mu to konečně povedlo. Sic o pár set let později. Výsledek je patrný. Viděl jsi snad, co zbylo z Gasiru, ne?“

    Oba umlkli, protože byli z dáli náhle slyšet něčí kroky. Do trůnního sálu vešla jakási žena. Rhygar se zamračil, jelikož na sobě neměla kromě spodního prádla z lesklé kůže a vysokých kozaček stejného materiálu zhola nic. Mrkla pohledem na Rhygara a šla přímo k Mertrandovi, kterému věnovala dlouhý polibek. Rhygar dal oči v sloup.
 
„Kde jsou ty hodiny?“ neostýchal se s nějakou zdvořilostí.
 
Muž s kloboukem stále upíral pohled do očí své partnerky.
 
„Někde v Deštných skalách.“ Viděl zmatený pohled v paladinových očích. „Ale no tak, Rhygi, copak ty tuhletu krásnou slečnu nepoznáváš?“ Mertrand se usmál tak zširoka, až se Rhygarovi udělalo málem špatně. Podíval se do očí té ženy. Její oči byly zcela posedlé ďáblem. Její duše byla skoro tak zkažená, jako Mertrandova. Odtrhl oči od jejího prokletého pohledu a podíval se zpět na “Smrt“.
 
„Měl bych?“
 
„Ale jistě, vždyť je to tvůj prapraprakolikátý potomek. Dovol, abych ti to osvětlil - hned po tvém zmizení se tvá žena zbláznila a zemřela na žal. Vzal jsem si tvou čerstvě narozenou dcerušku a s tou jsem měl dceru.“ V paladinovi jakoby se vzepjal býk. Chytil  Mertranda za hlavu a v plném vzteku ji přetočil. Bylo slyšet pouze křupnutí zlomeného vazu. Mertrand si však místo svalení na zem mrtvý narovnal hlavu svýma rukama  a pokračoval.
 „A s tou dcerou jsem měl další dceru, a s tou další a s tou další…“
Tato slova doznívala, když Rhygar vycházel z trůnního sálu. Při odchodu z celého komplexu paláce slyšel jen šílený smích.

Rhygar stál přímo před hodinami. Cesta mu netrvala příliš dlouho. Došel názoru, že pokud hodiny najde a zničí, posledních 300 let vymaže a tím se dostane zpět domů – do roku 1000. Alespoň se nebude muset brodit takovým svinstvem! Trvalo mu pár hodin, než nalezl onu jeskyni, kde byli hodiny ukryty. Hodiny samotné později nalezl jednoduše, protože před hlavní síní nebylo žádné bludiště, bestie, ochranné kouzlo a ani nic podobného. Vešel do kruhovité síně s kopulí. Kopule měla ve středu kruhovitou jamku, která házela jasný pramen světla na hodiny, které stály uprostřed síně. Rhygar si představoval, že to budou nějaké malé přesýpací hodinky, ale jak viděl, zmýlil se. Hodiny byly velké jako tři svalnatí muži a písek v nich pomalu klouzal po skle stejně tak, jako se donedávna propadalo Rhygarova naděje na návrat. Popošel blíže. Až teď si všiml, že v místnosti leží dvě zchátralé kostry mužů. Byli to Správci času, kteří byli zabiti prudkou ztrátou času. Museli zestárnout a zemřít na místě. 
 Rhygar zaslechl křik z chodby, kterou přišel. Byl to přímo řev. Ten hlas patřil Mertrandovi, který se blížil, aby mu překazil jeho záchranu světa, jak si Rhygar myslel. Paladin to nechtěl dále prodlužovat. Zavřel oči a rozmáchl se zbraní proti části hodin spojující obě baňky. V té chvíli vběhl do síně času Mertrand, který již nestihl nic udělat. Nestihl již ani vykřiknout. Nestihl již vůbec nic. Stál na místě, oněměn v prázdném výkřiku. Hned za ním stála s nyní věčným vyděšeným výrazem žena – potomek Rhygarův.

  Mertrand neběžel překazit návrat ztraceného v budoucnosti. Šel ho zastavit. Rhygar totiž nevěděl, co se stane, až se vrátí do své doby. Nevěděl, že se vrátí do chvíle, kdy omdlívá. Nevěděl, že si nebude nic pamatovat. Rhygar zničením hodin odstartoval časovou smyčku, která se bude donekonečna opakovat. Svět byl nyní uzavřen v tři sta letech nepokojů a válek z Temnými pány Hellgedeathu. Jakmile se totiž dobromyslný, avšak lehkovážně uvažující paladin přesune do stavu omdlévání, bude znovu přenesen do budoucnosti a vykoná tam to, co udělal nyní. A potom to udělá znovu, a znovu a…

Tak byl v dobré víře zničen jeden krásný svět... 

 Text  Ztracen v čase By Jiper