. : Sběratel příbehů : .

Aigos, mág, cestovatel, básník a hlavně vyhlášený Sběratel příběhů procestoval mnohé kraje. A to je důvod proč teď stojí tady, uprostřed rozlehlých lesů Azarienu a hledá ruiny starého města Lios, ve kterém se měl odehrát ten příběh.
Už se pomalu začalo stmívat, když ve tmě před sebou spatřil nějaký objekt. Bylo to rozpadlé stavení, téměř celé zarostlé břečťanem. Zajásal, když ho spatřil a ještě více, když v dálce a téměř všude okolo sebe zpozoroval podobné budovy. Konečně byl na místě.
Chvíli tedy hledal, nehledě na to, že se stále více a více šeřilo. Hledal něco, co by mohl použít pro své kouzlo oživení. Právě když procházel okolo domu o něco zakopl. "Sakra," zanadával a shýbl se. Pod rukou ucítil dotek opracovaného kamene, studeného jako led. Opodál tedy vyvolal kouzlo oheň, rozhodl se totiž, že oživení použije právě na kus kamene, který se ukázal být starou dlažební kostkou.
Netrvalo dlouho a kostka na jeho ruce jakoby ožila. Objevila se malá kamenná očka a rýha znázorňující pusu.
"Nazdar, já sem dlažební kostka," inteligentně oznámil kámen.
"Tak to mě opravdu těší, potřeboval bych vědět něco o tomto místě. Můžeš mi pomoct?" 
"No, když ti to udělá radost"odpověděla drze kostka a po chvilce ticha, naplněné pouze usilovným namáháním mozkových závitů začala vyprávět: 
"Hmmmm, stalo se to asi před pěti sty léty, když jsem byla vytvořena. Takový strašně milý fousatý pán. Jak se jenom jmenoval?... Farin, Fatim...?" 
"Prosím tě zkrať to. Potřeboval bych slyšet nějaký zajímavý příběh," poznamenal už téměř usínající mág. 
"No, vona to nebyla moc zajímavá doba. Máš ale štěstí, zvolil sis tu správnou kostku pro nějaký příběh. 
Už se pomalu stmívalo, když se do mé ulice zleva přiřítil nějaký chlap. Jeho hubené tělo zkrášloval pouze tmavě modrý sametový plášť, spíš mě na něm zaujalo ale to, že si i přes studené počasí potil. Neustále se rozhlížel po okolí a ruce, ve kterých svíral podivnou rudou krabičku se mu netrpělivě třásly. V takovém stavu setrval tak dvě tři minuty a z druhé strany ulice si to přirázoval někdo další. Teda asi to nebyl jen tak někdo. Vyskokej skoro jako dva a oblečenej v krvavě rudém plášti. Obličej prostý jakékoli emoce. Ten druhej chlap se, což už skoro ani nešlo, rozklepal ještě víc. "Atrine Ervine,"začal muž v modrém plášti. "Tě-těší mě, že se s vámi opět s-setkávám." Ten Atrin s ledově chladným klidem podal ruku tomu, kterýho taky pozdravil a oslovil jako Tirda. 
"Tak zde je ta vaše zásilka. Je to prvotřídní zboží. Ale doporučuji vám to prodat až v Aroninu, jak už jsem předtím napsal," a podal Tirdovi malý látkový balíček. Ten mu nazpátek dal rudou krabičku, slušně ušpiněnou jeho potem. Atrin ji otevřel a po chvíli se jeho výraz znatelně změnil. Začal se mračit a vypadal dost rozzuřeně. Obrátil krabičku dnem vzhůru a z ní začaly padat nadrobno natrhané proužky papíru. 
"Co to má sakra znamenat!" zařval najednou ten Atrin. Až v tu chvíli jsem si všimla, že z postraní uličky vyšli další dva muži, taky pěkně velcí a na sobě měli kroužková brnění. Oba v rukou svírali těžké dlouhé meče. 
"Ha" usmál se Atrin Ervine a zpod pláště vytáhl široký meč, který se v nočním šeru leskl podivným světlem, jakoby vycházejícím z nitra zbraně. 
"Áááááá" ozvalo se z obou stran a oba bojovníci a také Atrin se vrhli proti sobě. Ozvalo se hlučné zařinčení ocele a jedna ze zbraní dopadla na zem. Samozřejmě Atrin držel meč stále v rukou a za nedlouho skropila můj povrch první sprška krve, následovaná dopadem bezvládného těla. Atrin se hbitě vyhnul útoku druhého bojovníka a sám zasadil další ránu, která se však stala pro terč útoku smrtelnou. S hlubokým krvavým šrámem na hrudi dopadlo druhé tělo na zem. 

V tom se náhle jakoby odnikud přiřítí někdo další. Svým hbitým krokem přeskakočil těla obou mrtvých a vrhl se s obnaženou čepelí na Atrina. 
"Přece sem tě našel Ervine," vychytralým a šťastným hlasem prohlásil nově příchozí, podle tvaru uší elf oblečený do tmavě zeleného pláště s listovým vzorem sahajícím až na zem. Meče o sebe několikrát zařinčeli, i tak jsem ale poznala, že to mohou být vyrovnaní protivníci. 
Útok střídal útok a oba bojovníci se proti sobě znovu a znovu nelítostně vrhali a neúspěšně hledali chybu v nepřítelově obraně. Chyba nakonec přišla ze strany Atrina a úšklebek panující na jeho tváři během souboje vystřídal překvapený výraz plný bolesti, který se ale objevil až krátce poté, co osamocená hlava dopadla na studenou dlažbu kousek ode mne. 
Vítěz souboje pak jen, samozřejmě s náležitým vítězoslavným výrazem, popošel k tělu svého protivníka a otřel zkrvavenou čepel o jeho tuniku. 
"Máš co sis zasloužil," řekl už jen, zvedl ze země hlavu, zandal ji do batohu a spokojeně odkráčel." 

"Úžasný příběh," zatleskal mág, a když odložil pero dopsaného příběhu, první denní světlo už ozařovalo vrcholky statných jehličnanů. 
Dlažební kostka dopadla na dno jeho batohu, a když za pár měsíců vyšla kniha ‚ Staré časy a příběh Atrina Ervine' Aigos si už užíval v přepychovém hotelu a utrácel nově vydělané peníze... 

 Text Sběratel příběhů By Mimon