. : Pomsta - čast první - Zrození : .

  Jeho hnědé oči zvlhlé slzami smutně hleděly na blízký obzor. V dáli se zvedal z chudé vísky místních sedláků zlověstně temný sloupec kouře. Jeho vědomí se utápělo v roji smutných vzpomínek. Vzpomínal na loňskou dobu sklizně, na čas místních radovánek a taká na čas, kdy začal hledět na děvčata i jinak, než jako na potřeštěná „telata“ . „Všechno je pryč“: bolestivě promluvil a začal kolem sebe mávat vztekle rukama, jako by bojoval s neviděným protivníkem. „ Všichni zemřeli, moje matka, otec, všichni mí přátelé a dokonce Dara.“: začal sám sebe litovat a jeho poslední bolestivá vzpomínka patřila světlovlasé, plaché a všemožně poskakující dívce, na kterou lidé z vesnice nezavolali jinak než „Vlaštovko".

x

 Ozbrojenec se chytal za krk a pokoušel se vykřiknout, ale místo křiku na poplach se ozývalo jen tiché úpění a bublání. Po neúspěšném pokusu se s obavou  podíval na svá ruce zamazané nějakou horkou stále proudící tekutinou. Spatřil „krev!“, jeho vlastní „krev!“. Poté upadl do věčného bezvědomí. Jeho marný souboj se Smrtí pozorovala se zatajeným dechem postava třímající v prvá ruce lesklou dýku se zakrvavenou čepelí. Hnědé oči už déle nedokázaly pozorovat to hrozná divadlo, které se před nimi odehrávalo, a tak již nespatřily poslední smrtelné křeče žoldáka. Ještě teplé tělo přes velké přemáhání odtáhl do blízkého hustého křoviska. Čepel dýky si očistil do trávy a zastrčil ji zpátky za opasek.Poté se tichounce odplížil směrem k troskám vísky.

 x

 Pomalu míjel bývalou kovárnu Edmira Ernesta, kováře pocházejícího z východu, dům rychtáře Durna Selvra a nakonec zamířil k troskám obydlí, kterému ještě před třemi dny říkal domov. Byl ponořen ve svých  pomstichtivých myšlenkách, a tak nezaslechl, cinkavé kroky postavy v kroužkové zbroji. Svojí možná osudovou chybu pochopil až mu železný hrot žoldákova meče spočíval na nechráněných zádech.
 
Hrobovým tichem zazněl drsný hlas: „Teď se pěkně pomalounku otáčej a nezkoušej na mě nějáké blbosti! Rozuměl jsi !?“ Chlapec začal vykonávat vše co mu ozbrojenec přikázal s příkladnou opatrností. Určitě by nechtěl, aby  hrot meče zavítal do jeho mladického těla.
 
Když se konečně otočil, spatřil špatně oholenou tvář seveřana, jak již přízvuk při pronesené větě napovídal. Seveřan byl navlečen ve špatně opečovávané kroužkové zbroji, ve své medvědí tlapě svíral meč se širší čepelí. Nazrzlé vlasy v mírném vánku zakrývaly opálený obličej plný starých jizev.
 „Vždyť je to ještě usmrkanec“, zvolal voják a sám se svému vtipu zasmál. „Tak pojď klučino, půjdem se spolu podívat za mým nadřízeným“, a pomáhal chlapci při chůzi čepelí svého meče.

x

 Jeho smutné oči pozorovali frmol ozbrojenců  pohybujících se po táboře. Když tu jeho tok myšlenek přerušil hlas: „ Vévoda toho zajatce přijme“, hlas patřil mladému pážeti, né staršímu než zajatec, oblečenému do cizího stejnokroje, kterému dominovala zdařilá podobizna černého havrana.
 
Hoch byl s velkou surovostí svého uchvatitele verván do nejozdobnějšího stanu v táboře. Před ním se otevřel dosti prostorný  vnitřek stanu. Na zemi byly rozprostřeny koberce, nejspíše z jihu, kde žije lid v zemích plných horkého písku. Dále zde byl porůznu rozestavený dosti ozdobný nábytek.Celé místnosti dominovalo křeslo z posvátného druidského dubu, na kterém seděl vzpřímeně člověk, vlastně né zrůda, která nechala vyvraždit všechny jeho příbuzné, matně si vzpomněl na velkolepou postavu na obrovském oři, která před třemi dny vískou projížděla. Jak ho mohl v tu chvíli obdivovat.
 
Plavé obočí se zakrabatělo a modré oči ho probodávali. Vévoda vstal a nazlobeně pravil: „Ty, kdo jsi, co tu děláš!?“, chlapec mlčel. „No tak mluv!!! Ty jsi zabil Tugra?“, zakřičel hodně rozčílený vévoda.
 
V tu chvíli  postava chlapce na pokraji duševních sil zašátrala k pasu pro ukrytou dýku a vrhla se na příčinu jeho problémů. S velkou hbitostí se vysmekl strážci ze sevření a vyrazil s obrovskou rychlostí, jak jestřáb útočící na svoji oběť. Ucítil čepel své dýky jak se noří protivníkovy do masa, ale v tu samou chvíli i ucítil sílu, která ho chtěla oddělit od své oběti. Ať napínal svá svaly jak mohl ta síla  za pomocí vévody ho od něj oddělila.
 
Strážník, který ho od vévody oderval, mu jednu vrazil svou mohutnou pěstí. Ve stanu začal řvát plný zuřivosti vévoda: „Vy hlupáci, proč jste ho neodzbrojili? Já vás nechám zmrskat!! Vždyť mě málem podřezal, vy…….tupci!!“, otírající si mezi tím tvář pokrytou krví. Nyní se otočil k chlapci, jeho zjev byl příšerný z čerstvé rány na tváři mu vytékala krev, která mu zbarvila do ruda část jeho plavých vlasů. „Tímto činem jsi se usvědčil z vraždy a za to budeš usmrcen oběšením!“, pravil již klidněji vévoda pohlížejíc na hocha. „Tím pádem by jsi měl zemřít i ty, VRA…“, zbytek už nestačil doříci, neboť jej znovu napomenula pěst žoldáka. Vévoda se zasmál: „Tak ptáček se nám rozpovídal, škoda že je už pozdě! Chlapi odveďte ho a vykonejte rozsudek!“ A bezvládná postava byla vyvlečena ze stanu.

x

 Díval se jak na palouku dva žoldáci připravují provaz na stromu, po ukotvení lana a přivalení většího kamene, byl dovlečen dvěma vojáky, kteří ho po celou dobu hlídali až k popravčímu stromu.
 
Na krk mu byla z násilím navlečená smyčka a se svázanýma rukama za zády čekal na odvalení kamene, zničení posledního mostu jeho života. Když tu uslyšel zasvištění, které přehlušilo až smrtelný výkřik jednoho z jeho katů. Ostatní tři se snažili odvalit kámen z pod chlapcových nohou, nakonec se jim to povedlo, ale jeden z nich za to zaplatil životem v hrudníku zaražené šipce ze samostřílu. Kolem chlapcova krku se začala stahovat smyčka a jemu se před očima začaly dělat mžitky a tak ani pořádně nezpozoroval vysokou postavu vrhajíce se z lese a v běhu přetínajíc jednoho ze žoldnéřů svým velkým mečem vejpůl. U posledního se zdržel o chvíli déle, ale ani odpor posledního z ozbrojence ho nezastavil v jeho řeznické práci. Poté co poslední oponent padl k zemi vyletěl meč cizince z ruky a rotoval po celé dráze dokud nepřeťal provaz, který připravoval chlapce o drahocenný vzduch. Po té se k chlapci cizinec rozběhl a zbavil jej zahnutým tesákem pout. Zvedaje se pobízí chlapce: „Musíme rychle zmizel, co kdyby přišli další?“ Chlapec ochromený vývojem situace pozoroval postavu člověka s orčími rysy, jak se belhá, s hlubokou ránou na pravým boku po mečí posledního z chlapcova katů, pro svůj meč.

x

 Chlapec se po celou dobu od palouku belhal za tajemným cizincem, ani jednou za čtyři hodiny cesty spolu neprohodili jediné slůvka. A on nechce promluvit první, říkal si chlapec a dále následoval cizince do hlouby lesa… 

 

 

Text Pomsta - Zrození By Scorpion