. : Pomsta - čast druhá - Putování : .

   Už ani nevěděl jak dlouho s tajuplným cizincem putují pustými lesy a ještě pustějšími kraji. Jejich cesta mohla trvat asi dva týdny, ale jemu se to zdálo jako by cestoval již tisíce let. Ráno vstal ještě před svítáním pojedl trochu jídla, kterému cizinec připravil a znovu znaveně klopýtal za stínem svého průvodce, dokud nepadla tma a oni se neutábořili. To se udávalo každý den jejich cesty, tento náročný stereotypní styl života chlapci již lezl krkem. A navíce všechno se udávalo za naprostého mlčení z obou stran, popravdě řečeno chlapec se pokoušel navázat kontakt s půlorkem, ale nezaregistroval žádnou viditelnou odpověď. Jako by všechny smysly průvodce, byly zaměřeny na mnoho důležité věci.  
   Mnohokráte si chlapec při putování zasteskl po domově. po své posteli a rodině, ale vždy si uvědomil, že žádný domov ani rodina není. Vše ztratil. Ztratil? Nééé, bylo mu to vše násilně oderváno. Ale proč? Copak někdy udělal něco za co by se mu někdo mohl mstít? Tedy až na pár ukradených plodů ovoce z cizích zahrad. Ale to není snad velký hřích, aby za něj musel být Bohem trestán. Néé, Bůh neexistuje, neboť by mu tohle nemohl provést. Takový to trest za pár nerozvážných chlapeckých skutků? Teď věděl přesně, kněží mu lhali Bůh není a jestli je, tak se ho od nynějška zříká. Radši by uctíval samotného antikrista než Boha, jenž mu sebral vše, navíce mu ani nedopřál skončit život VRAHOVI. Vrahovi, který nechal pozabíjet jeho vesnici.
   S těmito myšlenkami byla pro něj tato cesta ještě náročnější. Na druhé straně mu dodávala sílu, aby pokračoval v cestě a mohl se jednou pomstít. A tak s plány spřádanými v mysli pokračoval dále a hlouběji do pravé divočiny doprovázen jen postavou se skřetími rysy.

 x

    Torün vybíral rychle a svědomitě nejbezpečnější cestu proklatou Dorienskou krajinou. Tyto kraje byly opravdu přespříliš nebezpečné pro náhodné cestovatele a to si velice uvědomoval. Kdyby cestoval sám zvládl by kraje přejít za necelé dva dny, ale s tím lidským štěnětem se tu ploužil už toliko dnů, co měl prstů na pravé ruce, a byli teprve za půlkou.


   To bude pěkně dlouhá a úporná cesta, říkal si, přes kraj plný vlků,víl a podobné chamradi nadpozemské. Jestli tu cestu přežije, tak mu bude muset šaman u bohů vyprosit více darů a požehnáních než, na kterých se dohodli. Torünovi posledních pár dní vrtalo hlavou, proč ho šaman poslal pro to štěně? Vždyť k ničemu není, ani nestačí jeho rytmu chůze. A jak mohl šaman věděl kde jej vůbec najde? Ale vždyť ho každý zná, blázna starého!. Torün se strachem rozhlídl okolo, zda se neobjeví sám bůh Ugir a neztrestá ho za jeho opovážlivost. Ale nikdo se neobjevil. Šaman nejspíše měl vidění seslané od samotného Ugira a Ugir vždycky ví co se má stát. Tímto ukončil proud svých myšlenek a své soustředění přesunul na výběr nejbezpečnější cesty.

x

   Po jednom z úporných dnů, a ještě více úpornější noci bez dostatečného odpočinku, se znovu po skromné snídani vydala podivuhodná dvojice na další putování přes tajemné kraje Dorienské.
   Celý den pochodu plynul jak obvykle, bez jakékoliv viditelné překážky nebo nebezpečí. Již včera vstoupili do lesa a dnes ráno i celé dopoledne tomu nebylo onak. Od ranního východu luny do doby, kdy byla na nejvyšším bodě svého nebeského putování, se dvojice poutníků prodírala nehostinným šerým hvozdem. A tak když mladík spatřil mezi klenbou koruny stromů kus modré oblohy, jeho srdce se zaradovalo. Najednou si uvědomil ten lidský paradox, když měl vše, tak se obyčejných věcí jako slunce obloha či příroda vůbec nevšímal a neuvědomoval si je. A teď po ztrátě všeho mu udělá radost takováhle věc.  
   Jen co se blížili k místu s oblohou, mladík si uvědomil, že to musí býti malá mýtina. A opravdu měl pravdu, za pár chvil stanuli na okraji malé mýtiny,která mohla mýti průměr asi dvacet sáhů. Byla porostlá zelenou svěží trávou a na opačném okraji mýtiny než stali, protékal, v úzkém přírodně stvořeném korytě, pramínek průzračné vody. Ale co všechny návštěvníky tohoto místa na první pohled zaujmulo, byla velká hromada obrovských balvanů uprostřed. Půlork přešel mýtinku jako by ji neviděl, jako by byla jen výplod chlapecké fantazie. Ale výplod to nebyl, jen co mladík vstoupil na mýtinu, ucítil svěží trávu pod jeho znavenýma a puchířemi obsypanýma nohama. Chlapec šel směrem k balvanům, aby si na nich odpočinul. Usedl na jeden balvan, kdyžto uslyšel křik: „ Ty rychle slézt! Ty nevnímat nikdy Torün! Ty být zpropadené mládě!!“  Otočil se ve směru křiku a pohlídl do naštvaných a krví podlitích skřetích očí. Mladík nechápal proč se jeho průvodce tak rozčiluje, vždyť si chtěl jen odpočinout. A tu se sním celý svět pohnul, né vlastně se sním celá hromada balvanů pohnula. A tak mohl beze slova vidět formování bytosti tvořené ze spousta neforemných, obrovských balvanů. Najednou ucítil pod sebou obrovský impuls, který ho mrštil přímo proti deseti sáhů vzdálenému kmeni stromu. Po velké ráně o kmen do hlavy mladík na konci svého letu spadl do bezvědomí. Tak nemohl mladík vidět co se mezi tím událo na prostranství odkud byl právě spěšně odstraněn.
   Půlork po všem co viděl ztrhl svůj barbarský meč ze zad. Po chvíli ho odhodil, když si uvědomil, že s tímhle „párátkem“ proti takovému kolosu by bylo bláznovství. Spěšně odepnul od pasu své staré kladivo s kamennou hlavicí, uchopil ho pevně do obou rukou a rozběhl se vstříc hrozbě. Obr měl výhodu výšky a zaútočil na jednoho z narušitelů ještě dříve než doběhl k němu. Torün se velmi hbitě pokrčením vyhnul letící pravici naštvaného obra a přikrčený ve skluzu zarotoval ve vzduchu hlavicí kladiva a majznul obra do míst kde má člověk levé koleno. V obrově kolenu to po nárazu hlasitě zaskřípalo a balvan, který zastával funkci kolena se roztříštil. Pád mohutného obrova těla na sebe nenechal dlouho čekat. Obrovo levé koleno se podlomilo a jako kus odštěpený skály se za pomoci gravitace sesunul nejbližší a nejrychlejší dráhou k zemi. Obrobijec měl co dělat, aby stačil uskočit, neboť obrovo tělo padalo přímo k zemi. Lesní ozvěnu pádu kamenů přetnul jen dutý zvuk, kdy hlavice kladiva rozdrtila hlavu bezmocného obrova těla. Torün zasunul své kladivo znovu za opasek a poděkoval Ugirovi za to že nedopustil, aby zahodil své staré kladivo po nálezu barbarského meče ve troskách Ugramonu ( Orské město). Sebral si také meč odhozený do trávy před začátkem boje. Až pak začal hledat stopy, kam se poděl mladík.

x

   Mladík si uvědomil, že slyší melodický zvuk proudící vody. Otevřel oči a spatřil čarukrásné blankytné nebe. Pokusil se zvednout  na lokty, ale uzemnila ho obrovská bolest hlavy, teď si rozpomněl co se stalo. Začal se rozhlížet co se stalo s obrem a s jeho průvodcem. Hromada balvanů a klečící postava u koryta potůčku opodál mu byla rychlým vysvětlením.
 
Torün si na jednou uvědomil, že ho někdo pozoruje. Uchopil pevně jílec meče a otočil se vstříc svému novému protivníkovi, ale spatřil jen zvídavé a unavené oči mladíka. Torün už přešel vztek na tvůrce jejich předešlé pohromy, a tak láhev čerstvě na plněné vody se vydal nabídnout lehce zraněnému. „ Ty být hloupé dítě lidí, že si sednout na kamenného obra.“, utahoval si půlork, poté co si od něj vzal zpátky čutoru. „ Promiň za to co jsem provedl, já jsem to nevěděl.“, odvětil suše chlapec s mírným přeskočením hlasu. „ Ty se nebát, z nebezpečí mi se dostat už zítra. Potom mi býti je kousek od cíle. Teď mi muset pokrčovat naší cestou.“, pravil zvedající se skřet. Ve spěchu ještě šel ještě doplnit láhev. Chlapec s napětím všech sil se konečně zvedl, ale málem se po chvilkové nevolnosti znovu odporoučel k zemi. Skřet mu ještě donesl kus silné větve jako opěru a znovu se vydali na cestu.

 x

   Znovu se chlapec táhl za průvodcem, ale teď mu dodávalo sílu k cestě nejen nově nabyté přátelství ze včerejšího dne, ale i pohled na blízko rýsující vrcholky neznámých, zato přívětivých hor.

 

 

Text Pomsta - Putování By Scorpion