. : Pouť Feldara trpaslíka : .



<< Předchozí kapitola

Trpaslík spal již několik hodin, byl očividně tolik unaven bojem se skřety, v tom lese… Místnost byla celkem malá a jakoby si vůbec neuvědomovala krásné slunečné dopoledne, byla temná jako noc, pouze dohořívající louč vedle dvoří byla jediný světlý bod v temnotě. Těžko oddechující Feldar ležen na tlusté houni a jako pořád ohrožen neviditelným nepřítelem, tisknul si sekeru na hruď i v hlubokém spánku, což bylo krajně nebezpečné. 
Na první pohled byla chrápající trpaslík v místnosti sám, ale cvičené oko by jistě odhalila vysokou postavu, opírající se v rohu. Plášť měla navlečený na sobě a kápi přehozenou přes hlavu, stál tak nehybně, že se zdálo, že skoro nedýchal.
Dveře do místnosti se otevřely a do místnosti vstoupil stařík v dlouhém šedém hávu, dlouhým bílým plnovousem, místnost ozářil obdélník rozměrů rámu dveří a ihned zase zmizel, jak stařík zabouchl dveře. Spáč pouze zafuněl a otočil se na druhý bok, přičemž se mu ostří nebezpečně přiblížilo k hrdlu. Vysoký muž vystoupil ze stínů, shodil kápi, pod kterou se objevil již zřetelný elfí obličej.
„Jak dlouho už spí?“ otázal se druid.
„Od našeho příjezdu již několik hodin mistře,“elf si odfrkl: „Boj ho asi zmohl.“
Na druidově obličeji se objevil ustaraný výraz: „Ještě ho párkrát zmůže, chlapče, ještě párkrát ano, ale teď mu vezmi tu sekeru.“
Elf se natáhl a chytil sekeru vedle ostří a zatáhl, sekera ale držela jako přibitá.
Feldar otevřel jedno oko: „Vem mi mojí sekeru elfe a už nikdy nic nevezmeš!“ Elf se odtáhl.
„Mistře zdá se, že už nespí!“ zazubil se elf. Feldar se posadil na loži a sekeru položil vedle sebe.
„Mistře?“zeptal se trpaslík „Co jste zač?Nějaká sekta? A co jste to povídal o tom bojování, chlape?“
Druid se usmál. „ Zdá se, že jsi bystřejší, než kdokoliv předpokládal, jak dlouho jsi vzhůru“Zeptal se.
„Asi půl hodiny, ale neodpověděl jste mi na otázku“
„Jsem druid východních lesů, jméno není důležité, a s mým učedníkem se jistě znáte. A ten rozhovor o boji, ano týkal se tebe.“ Druid se odmlčel.
„Cože?Co po mě chcete? Chci se jen dostat pryč, v těhle lesích je to samej skřet!“ Feldar vstal o podíval se starci do očí, byly klidné a plné…ničeho. 
„ Je to tvůj úděl, jsi jediný, kdo je pro tenhle úkol vhodný, já a můj učedník máme moc práce s ochranou hvozdu, než abychom šli pro pomoc sami“ zvážněl druid a oplatil trpaslíkovi pohled.
„Takže chcete abych šel pro pomoc? A ke komu? K vojákům?“ otázal se Feldar
„Oni nevědí, že Zelený důl padl, myslí si, že Dagraš udeří úplně jinde, Mirland si myslí, že východ je v naprostém bezpečí, musí se o tom dozvědět.“
„Aha, takže k nejbližší posádce a rychle skřety vystrnadit? To se mi líbí.“ Odvětil.
„Konečně pochopil“ usmál se elf, který celou dobu mlčel.

***

Eskorta generála Helnise se pomalu prodírala horským průsmyskem, nebylo to pohodlné ani pro koně, ani pro vojáky, leč nezbytné. Generál vybral tuhle trasu, jelikož věděl, že král Mirland vyšle vojáky aby jej našli a zatkli. Nebo minimálně posla, který upozorní posádku v táboře. Zároveň také doufal, že Tábor Zmijí, žoldácká pevnost na okraji moře sloužící také jako přístav se ještě nedozvěděl o generálově akci a tak může projet, bez nějakých problémů. Král Mirland byl na tenhle přístav pyšný, možná až moc, jistě byla to mocná pevnost, byla dokonce tak mocná, že se ani nejpočetnější skřetí hordy nepokusily prolomit ochranu. Jistě pár útoků tady bylo, ale byly vzhledem k početné osádce během několika chvil lehce rozehnány. A ano posádka, řekl si Generál, ta posádka... Král ji kdysi označil za “výkvět naší armády“ ve skutečnosti to byla banda vyvrhelů, žoldáků a námezdních lovců, kteří neměli ani ponětí o vojenství. Mezi vojáky v hlavních kasárnách se kdysi rozmohly fámy, že kterýkoliv voják odvelen do Tábora Zmijí se setká s nevraživostí a šikanou, o jaké se nikomu z Mirlandských vojsk ani nesnilo. Přesto si ji král tolik oblíbil, že pevnost navštěvoval několikrát do roka a oni se mu s radostí smáli do tváře a za jeho zády se posmívali a on si naivně myslel, že jsou to prvotřídní představitelé armády. Jedním slovem řečeno: Špína. 
A právě tam jeli, a Helnise to docela děsilo. 
Za necelou hodinu tam měli být a generálovy obavy se stupňovali každou ujetou mílí.
Jel vpředu a proto za sebou slyšel klapot přibližujících se kopyt, to bude Ignoble, ten mladík byl neuvěřitelně zvědavý, ale přim skvělý voják, určitě bude otravovat jednu ze svých všetečných otázek…
„ Pane?“ozvalo se mu za zády.
Helnis si povzdechl: „Ano poručíku?“
„Nemáte trochu obavy?Chci říct, nebojíte se, že v táboře již budou vědět, o našem odjezdu?“
„Tábor zmijí, poručíku, je celý složen z hrdlořezů, budižkničemu a idiotů, pochybuji.“
„Mají ale perfektní výsledky, sire.“Namítl Ignoble.
Helnis se zhluboka nadechl, tohle čekal: „ To proto…no, že jich je tak mnoho! A teď se zařaďte!“
Ignoble se beze slova zařadil zpět na své místo.
Helnis zavřel oči. Věděl, že Ignoble má pravdu, jsou schopní, proto, že, jsou stejně krutí jako skřeti, jsou takřka na jejich úrovni a to jim neschvaloval.
Zástup chvíli jel průsmykem, když najednou dorazili, na převis, již odtud byl vidět, mohutný tábor, obehnán palisádami, ze kterých čněly čtyři věže. Vpravo, vedle převisu, byla malá pěšina, široká právě pro koně. Helnis zavelel, a zástup se opět rozjel a za necelou půl hodinu stál Generál, na nohou a čekal, až mu otevřou bránu.
V dřevěné palisádě byla jedna velká brána pro vozy, masivní, se železným pobitím a vedle menší, zato železná brána a právě ta se teď otevřela. Ve dveřích stál jakýsi postarší muž v uniformě setníka, který se právě snažil něco horlivě rozžvýkat. Zaujatý Helnis by přísahal, že ošklivějšího muže ještě neviděl. 
Setník ledabyle zasalutovat: „Generále, jaká čest, pro náš tábor, jedete na kontrolu?“zeptal se podezřívavě muž.
„Ne vojáku, pouze tudy projíždíme na rudou linii, chceme přenocovat.“řekl Helnis a začal se soukat do dveří.
Na setníkově tváři se objevil úšklebek: „Jistě pane, k vašim službám, velitel je v jídelně, někdo vás tam zavede.“ Muž zachrchlal a odplivl si. „OTEVŘTE BRÁNU!“ zakřičel a čtyři muži se chopili závory a jali se jí zvednout.
Helnis už nakročil, chystal se odejít, ale svědomí mu to nedovolilo: „Setníku? Byl tady v poslední době nějaký posel z Mirlandu?“ optal se.
„Ne pane, čekáte nějakého?“ zeptal se setník.
Helnis si znatelně oddechl. „Ne, v pořádku“. Jak generál a Ignoble, dupali ulicí ze stanů a jiných přístřešků, Helnisovy něco vrtalo hlavou: Jak je možné, že tady nikdo není? Kdyby poslali rychlého posla? Již by tady měl být, muselo to mít nějaký důvod…

***

Hostinec u Rezavého svícnu, byla typická přístavní hospoda, téměř každý večer se zde odehrávaly divoké pitky, končící zpravidla šarvátkou několika námořníků, propíjejících zde svůj žold. K bitce se poté přidali, všichni alespoň chůzeschopní dobrodruzi a rváči. Během několika minut byla zavolána noční hlídka, která svými úředními obušky sjednala klid, během chvilky. 
Dnes to ale bylo jiné, večer do lokálu přišel již opilý kupec, který zde udělal výborný obchod a tady chtěl oslavit, netušil, že ráno se probudí na podlaze pouze s bolestí hlavy a prázdným měšcem. Tedy, ten kupec, ještě s penězi začal kupovat každému v dohledu pití a než se den přehoupl přes půlnoc, ta část hostince, která nestihla včas odejít domů , ležela na zemi lokálu, až do rána.
Teď již bylo ráno, skupina námořníků s hlasitým chrápáním ležela pod stolem blízko krbu, několik dobrodruhů spalo na zemi opřeno bar a další návštěvníci hostince leželi „rozházeni“ po podlaze.
Hostinskému to nevadilo, mohl jim ráno účtovat o nějaký ten měďák navíc, krom toho, měl sám byt v podkroví, kde chrápání a oddechování nebylo slyšet. 
Hostinský se vyšoupal zpoza baru s hadrem v ruce a počal otvírat okenice na oknech, do lokálu začalo proudit příjemné ranní světlo a někteří ožralové se začali budit.
Hostinský chvíli utíral stoly, když to se ozvalo zabušení na vchodové dveře.
Obtloustlý muž se odšoural ke dveřím: „Který prase chce nalejt takhle brzo ráno!“ hučel když odsouval závoru, když ale otevřel dveře, radši přestal nadávat.
Na ulici stáli tři muži ve stejnokrojích mirlandské armády a netvářili se zrovna přívětivě, dva z nich obešli udiveného hostinského a začali prohlížet spící muže pod stoly a třetí, pravděpodobně velitel řekl: „Hledáme jednoho muže, je to královský posel, krátké černé vlasy, vysoký, štíhlý a s jizvou přes celou pravou tvář. Prý sem občas zajde, není tady?“ vmetl hostinskému do obličeje voják jedním dechem. Ten si jej prohlédl od hlavy k patě a řekl: „ No večer tady byl jeden takovej, Gallet myslím, nebo tak nějak, ale nevím jestli tady ještě…“ mužova slova přerušil zvuk odsunutého nábytku. „ Tady je pane! Je pěkně zlitej.“ Ušklíbl se jeden z vojáků a zvedl Galleta za ruku. 
„Ven s ním!“ kývl důstojník a ukázal na zadní vchod, který vedl na dvůr.
„A kdo za něj zaplatí nocleh?“ křikl hostinský, ale odpovědí mu bylo pouze prásknutí dveřmi.
Vyšli na dvorek.
Venku polili, ještě napůl spícího mladíka vodou a důstojník mu do rukou vtiskl ruličku pergamenu s královskou pečetí: „ Máš práci, troubo! Tohle potřebuje rychlý odvoz do tábora zmijí, je to důležité, takže tam buď rychle“ houkl důstojník na již stojícího Galleta.
„Dobře, jen si skočím pro koně.“ Odvětil nevzrušeně.
„Dobrá, ale pohni sebou“ řekl oficír a kývl Galletovi na pozdrav, v zápětí všichni tři zmizeli ve dveřích.
Za hodinu již Gallet projížděl severní branou a pobízel koně do stále větší rychlosti.

***

Rozednívalo se. Helnis a jeho muži sedlali koně. Spěchali, nechtěli tady být déle než je nutné. Bylo zde nebezpečí, že posel dorazí každou chvíli a poté se již nedostanou nikam.
Všichni se vyšvihli na koně a byl vydán rozkaz k jízdě, a všichni jezdci se rozjeli. Setník se svou nekonečnou službou u brány se zazubil na generála a zasalutoval. „ Kam ten spěch pane?“ křikl za Helnisem. „ Povinnosti volají vojáku, nashle.“ Mávl Helnis rukou a vyjel z brány, směr rudá linie.

***

Hrothgar byl odjakživa podvratný živel, když chodil do školy, pral se s kým mohl a kradl, přestože jeho otec byl majetný obchodník a mohl mu dopřát výborné školy. Hrothgar na něj kašlal, utíkal z domova pořád a pořád a otcovi působil nemalé potíže a kazil reputaci, těmi všemi drobnými krádežemi. Takhle to šlo dál až do jeho šestnácti let, našel se přátele a pokusil se vyloupit šperkařství ve městě. Tenkrát se něco pokazilo a chlapec ze zlosti zabil prodavače a poté i jednoho svého kumpána. Podařilo se mu utéct a schovat se v lesích. Pár let se protloukal, pomocí různých pochybných podniků, jako přepadávání opilců a stařenek. Věkem ale začal podnikat mnohem horší zločiny, vraždy nevyjímaje. A tak se stalo, že byl právě tady. Panvalsský les, bylo perfektní útočiště, byl zde sám, občas přepadl nějakého kupce, ale zbytečně nezabíjel, pokud to nebylo nutné. Většina těch srabů se vzdala a vydala i boty, pokud na ně namířil kuší. Tenhle život mu vyhovoval.
Bylo poledne a obloha byla zatažená, vypadalo to na déšť. Nebe vypadalo jako kalená ocel, mrak brázdil mrak. Přesto všechno bylo, ale dost světla. 
Hrothgar seděl v křoví u cesty, kudy občas projelo pár koní, či prošlo pár poutníků. Pokud člověk nebyl chamtivý, tak to byl zlatý důl.
Pomalu usínal. Jeho klimbání ale po chvilce přerušilo klapání kopyt. Uchopil kuši a vykoukl opatrně ze svého úkrytu. Po cestě se přibližoval nějaký mladík, vypadal velmi slušně oblečen. Mohl by to být pracháč, pomyslel si Hrothgar. Muž neměl zbroj ani střelnou zbraň, pouze u jezdových brašen se houpal meč. Lupič se usmál to bude snadném dnes to bude opravdu snadné.
Kůň se přibližoval pořád blíž a blíž když tu Hrothgar vyskočil ze svého úkrytu a namířil na jezdce kuši. 
„Slez z toho koně a nic se ti nestane!“ křikl, ale nebylo to nic platné, mladík se lekl a pobídl koně přímo proti lupiči. Kůň tryskem vyrazil vpřed, ale pohotový Hrothgar uskočil jen tak tak stranou, zachránil si tím život. Vyděšený kůň pokračoval bleskově dál a jeho jezdec jej pobízel jako o život. 
Mezitím si ležící lupič pohotově kleknul a s ledovým klidem zamířil na vzdalující se postavu sedící na koňském hřbetě. Hrothgar byl již v mládí velmi dobrý střelec, ani dnes nezklamal… Šíp vyletěl rychle jako blesk z nebes a zarazil se mladíkovi do zad. Hrot projel zády jako nůž máslem, minul páteř a zavrtal se do levé plíce. Jezdec úlekem a nárazem přelétl koňskou hlavu a spadl přímo pod koňská kopyta…
Ležící mladík ještě dýchal, cítil krev v ústech a na prsou obrovský tlak, nemohl zvednout hlavu ani se pohnout. Pouze otevřel oči a zaslechl vzdalující se zvuk kopyt. Ocelové mraky se začaly trhat a zalily celou scénu ostrým slunečním světlem. Nad mladíkem se objevila střapatá Hrothgarova hlava.
„ Pročs sakra ujel? Mohl jsi teď bejt v pohodě.“ Ucedil a šacoval bezvládného ležícího. 
Mladík se mu zahleděl do očí, ale téměř již ztrácel vědomí, vše měl rozmazané, kaluž krve pod ním se zvětšovala. Lupič zpozoroval nějaký odznak u mladíkova pasu, odepnul jej a otřel od krve. 
Znázorňoval koně v trysku a nad ním erb Mirlandského rodu.
Hrothgar se ušklíbl. „Hele, ty už asi nic nedoručíš, mladej, ale žes mi tak sympatickej tak tě tady takhle nenechám…“ Spoušť kuše cvakla a šíp proletěl mladíkovým spánkem. Hrothgar zmizel v lesích. Slabý proud krve vytékal od rány na spánku, zakrytého černými havraními vlasy. Proud krve protékal přes mladíkovu pravou tvář a křížil jizvu, která se mu táhla přes celou tvář.

***

Feldar procházel lesem, neměl vůbec ponětí, kam zamíří, na zádech mu visel vak s jídlem a kuše, kterou dostal od elfa, vyšel z lesa pustil se po stáni dolů, s vidinou nového dobrodružství. 

                                                                                           Text by Swordfish