. : Hon na krále skřetů : .

   Bylo šest hodin ráno, tedy půl hodiny před zavírací dobou hospody u Thűfa. Servírky už pomalu začaly sklízet ze stolů a vyhazovači začali vyklízet opilce. Rozhodně už nikdo nečekal další zákazníky. I přes to dveře hospody pomalu zavrzaly a vpustili dovnitř bouři, která zuřila venku. Vstoupili čtyři postavy. Jak hospodský později zjistil: trpaslík, kudůk, člověk a lidská žena. Trpaslík si okamžitě objednal pivo, chvilku po tom se v hospodě objevila další osoba. Všech pět si sedlo ke stolu v rohu, kde už za koženou oponou poslouchal hospodský. Nepromluvili, dokud servírka nedonesla pivo a trpaslík ho na jeden dech nevypil. U stolu seděli celkem tři hodiny, nikoho ale ani nenapadlo jim připomenout zavírací dobu. Hospodský, který seděl na židličce za stěnou a pomalu usrkával pivo už pomalu usínal. Slyšel nějaké vyprávění o Králi skřetů a jeho zločinech, to byla ale pohádka, kterou slýchával každý den.
   "Takže dvě stě zlatých, když mi přinesete jeho hlavu," ozvalo se najednou od stolu.
   Zpoza stěny se ozvalo vyprsknutí.


   "Hééj, támhle je ta jeskyně, o které jsi…" zakřičel Dori, trpasličí bojovník. V ruce držel mohutnou sekeru velkou téměř stejně jako on, tu však dokázal mistrně ovládat. Oblečený jako všichni v této družině do šedého pláště, pod kterým se nacházela očarovaná kožená zbroj. Přerušil ho však Finglas, lidský čaroděj, tak, že ho uhodil kovovým koncem své hole do ramene.
   "Chceš, aby o nás věděli všichni skřeti v okolí!?"
   "No mě by to vůbec nevadilo," přidal se do zajímavě vyvíjejícího se rozhovoru Suuleen, kudůk, známý hlavně svou tvrdohlavostí, ale zároveň obrovským odhodláním za každé své slovo položit život. Ve speciální pochvě, umístěné na zádech, měl válečné kladivo, které ale dokázal kdykoli hbitě připravit k boji. Nakonec zasáhla poslední členka družiny: Riana, lidská kouzelnice svou výškou převyšující všechny své společníky. Odtrhla Finglase od (o půl sáhu menšího) Doriho, mezi nimiž už začínaly jiskřit velmi peprné nadávky a přirovnání.
   "Přestaňte se hádat, něco slyším," oznámila Riana a okamžitě si lehla na hliněné podloží před vchodem do jeskyně. Přiložila ucho k zemi a chvíli v této poloze naslouchala.
   "Budou to skřeti, tak dva nebo tři," řekla už o hodně tišeji. "Nebudou daleko od vchodu, ale jsou nejspíš za nějakými dveřmi."
   Není potřeba popisovat jas v očích trpaslíka a kudůka, když tato slova uslyšeli. Oba hbitě připravili své zbraně a přitiskli se ke kamenné stěně po obou stranách vchodu. Riana zůstala ležet na zemi, přesunula se ale do pár sáhů vzdáleného mlází. Jen Finglas, tak jak už to měli z mnohaleté praxe dané, zůstal stát přímo proti vchodu.
   "Ghrámo, ty blbče jeden, kolikrhgát ti mam vopakovat, abys sakghra nevopouštěl ten vghod!" ozval se z jeskyně hrubý hrdelní a bezpochyby skřetí hlas. Následovalo ho ostré zaskřípění nepromazávaných dveří a každý člen družiny mohl slyšet blížící se kroky.
   Ozvala se rána, která mohla pocházet od uhození do helmy a následné zakňučení.
   "Aúúúú, Zagúte, ty blbče! Já to náhodou vim, že tam mam bejt. Ale vono se furt nic neděje a to už třetí tejden. Tak si prostě myslim, že je to zbytečný."
   "Ghdyby to bylo zbytečný, taghr by nám to Khrál řek! A teď…"
   "Hele, Zaghúte, támhle někdo stojí!" vykřikl skřet a okamžitě se rozběhl k Finglasovi, vytahujíce si svou šavli. Druhý skřet ho následoval.
   Vůbec si nevšimli Doriho a Suuleena, kteří na ně čekali a hned jak skřeti vyběhli z jeskyně, oba utržili mohutnou a přesnou ránu z jejich zbraní.
   "Tak a je to. Jaká škoda, že ti skřeti umíraj tak rychle." poznamenal Dori přitom co si otíral krvavou čepel o skřetovu koženou zbroj.

   Za chvíli je už obklopila dusivá temnota tunelu, svažujícího se kamsi do podzemí. Hrubě tesané stěny pokryté plísní za chvíli dorazily až ke starým dřevěným dveřím.
   Suuleen je topůrkem svého kladiva rozrazil. Spadly na zem a zavalily jednoho ze zdejších obyvatel. Další dva skřetí strážci okamžitě sebrali své šavle a rozběhli se proti němu.
   Přehodil si kladivo do druhé ruky a opsal vzduchem téměř dokonalý půlkruh. Jeho rána byla mířena přesně a čistě rozdrtila lebku blížícího se nepřítele.
   Druhý skřet, držíc svou šavli pevně před sebou, zamířil k němu. Když však uviděl Suuleenův spokojený úsměv, na okamžik se zamyslel, pak rychle odhodil svou zbraň a začal utíkat směrem k druhému východu.
   Ozvalo se lehké 'pžloňk' a na místě, kam se právě přesouval se objevilo malé jezírko tekutého písku.
   "Ahoj!" zasmál se Dori na skřeta marně se snažícího vyprostit zespod dveří. Jeho snahu ukončil jeden přesný lehký úder jeho sekerou.
   Zbylý skřet sebou marně škubal v pískové pasti, což pouze urychlovalo jeho pokles.
   "Uvědomuješ si, že čím víc se hýbeš, tím rychleji se propadáš?" nahodila Riana a dloubla do skřeta holí. Ten se pokusil o zachycení, ale Riana hůl odsunula několik centimetrů od jeho natažených prstů.
   "Kolik vás tu je?" zeptala se Riana a přisunula hůl o kousek blíž.
   "Nikghy nás nedostanete! Máme tu Throlla!" odvětil skřet, v písku až po ramena.
   "Moc si nevyskakuj!" upozornil ho Suuleen a potěžkal své válečné kladivo tak, aby to viděl.
   "Mám pro tebe návrh." začala Riana, "Řekneš mi, kolik je tu skřetů a vůbec té vaší havěti a my tě necháme utéct."
   Skřet na ni vrhl překvapený pohled plný naděje. "Je thu celkghem dvacet sgřetů, čthyři sghuruti a je thu i throll. A takhy je thu náš Khrál!" řekl hrdě, poslední slova však procedil skrz písek, který mu začal naplňovat ústa.
   "Všechno?"
   "Jóóó."
   Najednou se mu zdálo, že se všechno kolem něj nějak zpevňuje. Odrazil se jednou nohou a dostal svůj obličej nad hladinu podlahy. Vesele se pousmál, ale úsměv mu ztvrdl na tváři, stejně jako se písek kolem něj proměnil zpět v kámen.
   "Tak, a teď můžeš utíkat!" zhluboka se zasmál Suuleen.
   "To ho takhle necháme?!" překvapeně zaprotestovala Riana.
   "Pravda," oznámil Dori a kopl skřeta do vyčnívající hlavy, čímž ho uvedl do bezvědomí.
   Zasmál se a spolu se Suuleenem si uklidili zbraně.
   Místnosti samotné pak nevěnovali přílišnou pozornost. chodba pokračovala dál, a tak se jí vydali. Za chvíli je ale přerušil zvuk běžících nohou, který se k nim přibližoval. Všichni čtyři tedy zaujali své obvyklé postavení.
   Byla to skupina šesti skřetů.

   Smrad v podzemí není nic zvláštního. Strašlivý puch ve skřetím podzemí také ne. Něco, co viselo ve vzduchu před dveřmi další místnosti, obvyklé rozhodně nebylo. Finglas několikrát rychle zamával rukama a vzduch, který ani Suuleen nedokázal přirovnat k čemukoliv hodně hnusnému, zaplnil čerstvý vzduch přinášející s sebou vůni růží. Náhlá změna vehnala všem do očí slzy, obzvlášť Rianě, která okamžitě vytáhla parfémovou lahvičku a téměř celou ji použila na úpravu svého pachu. Na čistotu si velmi potrpěla.
   Teď, když už to bylo možně, přiložil Dori ucho ke dveřím. Ozývalo se odtud hlasité chrápání a velmi hlasitý rozhovor:
   "Kde u všech oslích zadků ty zavšivenci sou!" stěžoval si jeden hlas.
   "T-to s-se m-mi ne- nelíbí" klepal se ten druhý.
   "Ne-nepošlem t-tam t-trolla?"
   "Khrál řikal, aby sme ho nechali nažrat."
   "K-když, ale c-co k-když…"
   "Pudem se tam podivat. Třeba zase blbnou tu hru s těma hlavama."
   "J-jo, t-to j-je p-pravda. Ně-nějaký z-zvuky se-sem s-slyšel."
   Následovalo několik kroků a dveře se otevřely. Překvapivé však bylo, že se otevřeli zvenku. Dori cosi vhodil dovnitř, rychle zabouchl a trhnutím ulomil kliku.
   "Zbláznil ses?" vykřikl Finglas a sprintem začal utíkat pryč. Stejně tak i Suuleen a Riana. Dori chvíli přemýšlel a pak mu to došlo.
   "Doprdele!" vyděšeně vykřikl a rozběhl se.
   Z místnosti bylo ještě slyšel: "Hele Agúme!?..."

   … a ozval se výbuch.
   Tedy ne, že by se jenom ozval, on byl i dokonale cítit. Země se chvěla a utíkající skupina mohla dokonale cítit žár v zádech. Riana se na chvíli ohlédla, a znatelně přidala. Za nimi vyrazila obrovská vlna ohně.
   Stěží stačili doběhnout do strážcovské místnosti. Všichni se okamžitě vrhli ke stranám a přitiskli se na zem. Z chodby vytrysknul oheň, a když za chvíli opět zmizel, nikdo nemohl říct, že by nebyl opálený.
   "Nejen, že o nás teď všichni vědí…!" začal svůj bezpochyby dlouhý proslov Finglas.
   "Mě to fakt mrzí. Já ho tak nahmátnul na tom opasku…a…"
   "Hodí tam výbušnej ořech! Vzduch tam byl skoro zelenej!" přidal se naštvaně Suuleen a poklepal si na čelo.
   "Nooo…"
   "Kdyby to aspoň bylo poprví,viď?"
   Riana potřásla hlavou a začala si otírat začouzený obličej. Pak si vzala lahvičku s voňavkou a celý zbytek na sebe vylila. Suuleen stojící při tom vedle si k ní přičichl a zašklebil se. Finglas, který už delší dobu se zábavou sledoval její přespřílišnou snahu být stále dokonale upravená, s povzdechem potřásl hlavou. Musel uznat, že je Riana žena velmi přitažlivá, nic se však nemá přehánět. Znovu potřásl hlavou, pak mávl rukou směrem k Dorimu a vydal se zpátky do chodby, kam ho následovali i ostatní. Dori, jdoucí poslední, se pro sebe vesele usmíval.
   Když přišli na místo výbuchu, zaujali je kromě ohořelých stěn a slamníků i druhé dveře z místnosti. Stále byly na svém místě v rámu a tvářily se velmi odolně.

   Už prohledali úplně všechno, ale klíč od dveří, které jim bránily v pokračování Honu, nebyl nikde. Dori právě stál před nimi a podivným kovovým nástrojem chrastil v zámku.
   "My trpaslíci sme vůbec odborníci přes dveře a tak," povídal si u toho. "Říkal sem vám o té soutěži, která se každej rok pořádá v Axiu?"
   "Jasně Dori, a bude to už konečně? Stojíme tu už čtvrt hodiny. Pokud si pamatuju, tak ten nejrychlejší odemykač…."
   "…Ke kterýmu jsi se tak často přirovnával…" doplnila Riana.
   "…Taky. Odemknul pět dveří za dvě minuty?" pokusil se ho přivést ke větší snaze Suuleen.
   V tu chvíli se ozvalo hlasité kovové zacvaknutí. Pár vteřin všichni v naprostém tichu čekali spadnutí mohutného kamenného kvádru ze stropu, nakonec se pouze -s náležitým skřípáním- zasunuly překážející dveře do podlahy.
   Z tmavého otvoru, který se objevil najednou vyletěla šipka a zasáhla Finglase. Do pláště. Rozzuřen touto skutečností, naštvaně se podíval na vzniklou díru, a vyřkl zaklínadlo.
   Několik sáhů chodby zaplavily plameny. Ozvalo se hlasité zavřeštění a syčení. Oboje však rychle utichlo, oheň pohasl a na zem se sesypaly tři hromádky prachu.
   Jako Riana velmi dbala na svůj vzhled, Finglas nedal dopustit, aby něco narušilo jeho vzhled dokonalého, moudrého čaroděje. Z tohoto důvodu také tahal pod pláštěm neuvěřitelné množství váčků obsahující různé živočišné končetiny a rozmleté rostlinné prášky potřebné pro materiální magii, i přes to, že tato forma se už nepoužívala více než tři sta let.

   Cesta za jejich cílem pokračovala dál: Několikrát zahnula a zavedla je na křižovatku typu T.
   Odbočili do tunelu směřujícího na východ a chodbu jim přehradily dveře. Byly odemčené a nacházela se za nimi skřetí zbrojnice, samozřejmě plná šavlí. Odtud vedly další dveře, zpoza nichž se ozývalo hlasité, téměř chrochtavé chrápání.
   Po otevření zjistili, že si přímo naproti nim spokojeně pochrupuje velký chlupatý sarkon. Ležel na naházené hromadě pytlů a v náručí svíral hliněný džbán. Suuleen si stoupl nad něj a nemilosrdně udeřil kladivem. Rána rozdrtila nádobu a bez problémů prorazila i žebra. Sarkon vyděšeně otevřel oči a naposledy se nadechl.
   "Na to, že tu má žít skřetí král, si tu moc nežijou," poznamenal Suuleen prohrabujíc se pytli s obilím. Pak kopl do pytle, z kterého se začala sypat mouka.
   Za chvíli už všichni ohledávali stěny. Dori totiž tvrdil, že tu jeho trpasličí instinkt cítí tajnou chodbu. Samozřejmě nic nenašli.
   "Nikde nic," oznámil mu Finglas a soucitně potřásl hlavou. Věděl, do jaké nálady se dokáže trpaslík dostat, když něco podlomovalo jeho trpasličí podstatu. Jednou když projížděli jistým městem, tvrdil, že je tamější kupec spolčen s ďáblem. Když se pak ukázalo, že kotel v jeho sklepě neslouží k okultismu, ale k vaření stravy pro chudé děti, sklidil posměch u všech obyvatel. Ukřivděně se pak zamkl na záchodě, který tvrdohlavě (téměř jako Suuleen) nehodlal opustit.
    Jeho náladu ale vylepšily dveře, kterými přišli. Otevřely se a dovnitř vpochodoval dost opilý skřet.
   "Seš to ty Agúme, škyt?" vykoktal pomocí značně se pletoucího jazyka a s korbelem v ruce se začal blížit k Suuleenovi. "Tak ať žije Khrál, škyt!" pronesl ještě, snažíce se přiťuknou si s imaginárním korbelem v jeho ruce. To, že mu neviditelný korbel neposkytl žádnou podpěru ho dokonale vyvedlo z rovnováhy. Několikrát klopýtl a rozplácl se na zemi před Dorim. Ten se vesele uchichtnul a uťal skřetovi hlavu.

   Hned další překážka je ale čekala po několika metrech chůze chodbou na jih. Tam narazili na staré kovové mříže. Kousek za nimi hořela pochodeň a na hranici jejího světla visely na stěně klíče.
   "To snad všichni trpasličí bohové ztratili vousy!" zaklel Dori a chytil se za hlavu. "Zámek je jenom z druhý strany a ještě k tomu tam ty klíče tak provokativně visej!"
    Uchopil mříže oběma rukama a prudce s nimi zacloumal. Jelikož se mu je ale ani přes napínání trpasličích svalů nepodařilo vytrhnout, naštvaně do nich kopl a zamračil se.
   "Uvažujme logicky. Jestli je zámek je jenom z jedné strany, tak tu někde musí být spínač," pronesla povzbudivě Riana směrem k Dorimu.
   "Nebo tady byl skřetí vrátný, který se při první známce nebezpečí stáhl pryč," nabídl další možnost Finglas a s pohrdavým výrazem se podíval na Doriho.
   "Ale já za….,"

    "….Ne. Ne. Já tady čekám na vás!" přerušil Doriho krákavý skřetí hlas, vycházející ze stínu za mřížemi. Vypasená, špinavá ruka uchopila klíče od mříže. Před nimi se objevil sotva metr vysoký skřet mávající dlouhou špinavou šavlí. Jeho zbraň by mu však při boji nebyla k ničemu. Jeho tělo obalovala velmi silná vrstva tuku, díky níž by jsme ho mohli klasifikovat do třídy sud menší velikosti.

   Z vězení utíkali mnohokrát. K tomu už měli dokonale nacvičený postup. I nyní udělal skřet kritickou chybu, když se začal hlasitě chrochtavě smát a nevšiml si, když Finglas udělal několik rychlých pohybů rukou.
   Najednou, jako na pozadí obrazu, vytryskly z chodby za smějící se hromadou tuku plameny. Skřet zděšeně uskočil směrem k mřížím, tam ho ale čekal připravený tesák, který Dori hbitě vstrčil mezi kovové tyče. Skřet dopadl na zem a z rány na břiše mu začal vytékat proud podivné rudošedé hmoty. Klíče mu vypadly z mrtvé ruky a skončily několik centimetrů od mříží.
   "Tak tohle je jedinej důvod, proč by na týhle planetě měli žít elfové….," uznal Dori a spokojeně poplácal zkrvavený tesák po čepeli.
   Pro Rianu, zkušenou kouzelnici-zlodějku pak nebyl žádný problém prostrčit svou tenkou ruku mezi mřížemi a z druhé strany je odemknout.

   ***
   Kdesi v dálce skřetího podzemí tvrdě dopadla kovová rukavice na tvář vrchního skřeta.
   "Zabili dvacet skřetů i oba strážce?!"
   Skřet se pod další ranou prohnul a jeho oči zaplanuly čistým hněvem.
   "Omlouvám se Khráli," procedil skrz setnuté zuby.
   "Tohle má bejt tajný místo. Sakra! Je tady minimální posádka! Jak je to možný?!"
   Skřet obdržel další ránu.
   "Tak s tim začni něco dělat!" Skřetí král se na chvíli zamyslel. "Běž upozornit Mistra."

   ***
   Chodba, kterou šli nyní začala prudce klesat. Zaplavila je vlna neprohlédnutelné tmy, vlhka a vedra. Pochodeň, kterou nesl Suuleen se zasyčením zhasla a začal z ní stoupat sloupec hustého, štiplavého kouře.
   Finglas udělal několik rychlých pohybů rukou a nedaleko od jeho hlavy se objevila rudá, slabě svítící koule.
   "Zvláštní. Jako by se někdo snažil zničit mé kouzlo. Pokud by tomu tak bylo, cítil bych jeho přítomnost a sílu. Něco takového jsem ještě nezažil." Zamračil se, nevěřícně zakroutil hlavou. "Jakoby tu působil nějaký zdroj volné magické energie. Ten by ale musel být velmi silný."
   Už dlouho se nestalo, že by na svých cestách narazili na něco nového. Nášlapné pasti, vystřelovací šipky, výsuvné bodáky, nájemní vrazi i nestvůry. To vše pro ně byla dokonale známá a zmapovaná oblast jejich obživy.
   Jejich mysli tak jako postupně se svažující chodba spolu se zeslabujícím světlem začala zaplňovat obava, jestli se - po tolika letech - dokáží něčemu novému postavit.
   Netrvalo dlouho a Finglasovo světlo zhaslo úplně, stejně jako pohodová nálada, která je procházela po všech jeskyních, které prošli za poslední léta.
   Odkudsi z dálky sem začalo pronikat slabé, téměř nepatrné zelené světlo, pulzující v pravidelných intervalech. Jak sestupovali chodbou stále níž, světlo zesilovalo. Postupně zjistili, že k nim v intervalech se světlem doléhá i slabý bzučivý zvuk, který také zesiloval, až se zdálo, že se v jejich okolí neozývá nic jiného.
   Po chvíli jim světlo oznámilo, že vstoupili do jakési místnosti. Bylo tu už tak silné, že působilo jako osvětlení. Díky němu nyní mohli zahlédnout prastaré kamenné sloupy. Celý jejich povrch pokrývala zobrazení obličejů, zachycených v křiku nebo v hrůzně zkřivené grimase. Téměř v jedné ze stěn místnosti a nedaleko od dvou mohutných sloupů se nacházel zdroj světla. Stála tam obrovská socha, dokonale zapadající do děsivé atmosféry. Její hlavu, podobnou hlavě draka, osvětloval slabý rudý svit, který vycházel přímo z jejích očí, znázorněných úzkými rudými drahokamy. Tento svit však dokonale přehlušovala zelená záře, vycházející z jazyka sochy, který v kruzích obepínal její tělo. Byl vyroben z křišťálu a na jeho konci se nacházel obrovský zelený diamant. Světlo, které z něj vycházelo naplnilo celý křišťál a měnilo jeho barvu z jemně modré na pronikavě zelenou. Touto barvou tak byla nasycena i jakási mlha, která pomalu plynula po podlaze místnosti.
   Na opačné straně sálu se ozvaly spěšné kroky a hlasité sesouvání kamenného kvádru, následované těžkým bouchnutím. To se ozvalo přesně v čas, aby probudilo jejich zastrašené uvědomění.
   V tu chvíli nedaleko od Finglase vybuchla podlaha. V poslední chvíli se mu podařilo uskočit, ale výbuch ho odhodil na sloup. Sesunul se k zemi a upadl do bezvědomí.
   Kousek před nimi zašustil plášť. Ozval se hlas, který dokonale přehlušil bzučení diamantu.
   "Já jsme Xavirar. Mocný mág. Za vstup do této svatyně vám můj bůh uděluje trest ....... Zvolil Strašlivou a bolestivou smrt!"
   Po posledním slově následovalo zahřmění a vlna oslepujícího zeleného světla.
   Riana pevně zapřela nohy o zem a vyslala směrem do světla dva fialové blesky. Ozvalo se jen kovové zadunění a blesky zamířily zpět na ni. Na poslední chvíli stačila uskočit, když blesky narazily do jednoho ze sloupů. Ten se silně otřásl a z místa, kam blesk dopadl se odlomilo několik úlomků. Kdyby se někdo ze členů družiny díval pozorněji, zjistil by, že se vyryté obličeje pohnuly a jakoby se snažily vykřiknout bolestí. Nyní ale bylo jasné, kde mág stojí.
   Dori se tímto směrem rozběhl a směrem od mága vyletěla zelená rotující čepel, tvořená magií. On proti ní nastavil svůj magicky zpevněný štít a skrčil se, připravený čelit nárazu. S hlasitým ‚svst' narazila čepel do trpaslíkovy ochrany a povalila ho na zem. Dori se s nejistotou podíval na svůj štít a zjistil, že v místě nárazu ho kus chybí a stoupá odtud malý proužek kouře. Zhluboka polkl. Uvědomil si, co by zbylo z jeho hlavy, kdyby ve správný čas neuhnul.
   Suuleen však také nezahálel. Mezitím, co Dori odrážel už druhou čepel a s hlasitým výkřikem odhazoval svůj rozžhavený štít, on se rychle a nepozorovaně vydal podél řady sloupů a snažil se co nejvíce přiblížit jejich nepříteli. Dorazil na vhodné místo a hbitě vyskočil zpoza sloupu.
   Před ním se objevil mág Xavirar. Odsud vypadal jako zcela obyčejný mág, který ale právě využívá velmi mocnou magii. Jeho tmavě modré roucho se symboly hvězd a měsíce zakrývalo celé jeho tělo, jen z otvorů pro ruce a obličej vyzařoval jasně zelený proud světla. To měnilo jeho vzhled téměř na démonický. Kousek od něj se také vznášela magická hůl, křišťálová berla, zaplněná zeleným dýmem. Ten se neustále převaloval a vířil a tvořil tak vskutku úchvatný pohled. Z vrcholku hole pak vycházel pobleskující zelený paprsek, který se v jednom místě rozléval a tvořil tak okolo mága zelené blesky šlehající štít.
   Suuleen se usmál. Takovou situaci zažil už několikrát. Pouze zničí tu hůl a mág je bezmocný. "Jenom....se....trefit," zašeptal si pro sebe přitom, co vytahoval zpoza opasku dlouhý nůž, opatřený magickou čepelí. Ta mu v ruce pouze na chvíli zazářila, za okamžik už totiž vyrazila na svojí rychlou cestu k cíli.
   Dýka narazila na magickou bariéru. Ozvalo se hlasité zasyčení a dýka se zasekla do štítu, jako by byl z kamene. Neustále se z ní ale kouřilo a čepel prskala malé modré jiskry.
   Xavirar se k němu otočil a upřel na něj své rudě zářící oči, obklopené zelenou září. Teď se zdálo, že zelené světlo jeho obličeje lehce kolísá a naopak štít zvyšuje svojí intenzitu. Mág ze sebe vydal slabý, ale do mysli pronikající vzdech a z jeho hole vyletěla další čepel. Tentokrát však změnila svůj směr a narazila do sloupu, pod kterým stál Suuleen. Objevilo se na něm několik prasklin a ty postupně prošly celým sloupem, doprovázeny hlasitým praskáním kamene. To už ale utíkal od něj. Celý pilíř v jednom okamžiku masivně explodoval a vlna ho srazila k zemi. Do zad a hlavy mu narazilo několik kamenů a omráčily ho. Tvrdě dopadl na zem a z rány na hlavně mu začal vytékat potůček krve.
   "Nemůžete mě porazit! Sílu mi dává samotný Zerecius!" zařval Xavirar a jeho hlas opět zaplnil celou síň.
   Riana, která teď mága viděla, si všimla jeho zaváhání a nepozornosti. Znovu se zvedla ze země a vyslala další dva fialové blesky. Ty narazily do štítu, opět se ale pouze se zvukem nárazu na kov odrazily. Zasáhly strop těsně nad Rianou a odlomily odtud několik velkých kamenů. Zasypala ji sprška úlomků a některé z nich ji zasáhly do obličeje. Spadla na zem a ztratila vědomí.
   Najednou se ozvalo prudké a hlasité sunutí kamene. Hned po tomto zvuku se ale ozval další, o něco bolestivější. Byl to řev jeskynního trolla.
   Když ho Dori viděl poprvé, myslel si, že na něj ze stínů vypochodovala socha. Nyní však zřetelně poznal jeho obrovské tělo ozářené zeleným svitem. V ruce svítal masivní železné kladivo, které bylo skoro tak velké, jako trpaslík sám. Dori se ohlédl po ostatních, ale tady žádnou pomoc hledat nemohl. Teď byl navíc bez štítu.
   Troll se rozběhl přímo na něj. Z míst, kam došlápl odlétávaly úlomky kamene a vznikaly tu malé krátery.
   Dori se také rozběhl a připravil svou sekeru k úderu. Jeho nemotorný nepřítel se zastavil a pokusil se zaútočit. Železná palice ho ale minula téměř o metr. Pouze uhnul a zasekl svou sekeru do trollovy nohy.
   V tu chvíli mág vyslal další kouzlo. Dýka z jeho šítu právě se syčením dopadla na zem. Síť tvořená zeleným světlem pomalu vyrazila.
   Troll, zřejmě zaujatý svítící zelenou sítí, která se k němu pomalu blížila, se zastavil a na tváři se mu objevil spokojený výraz. Dori rychle zvedl svou sekeru. Na jejím ostří se objevil nový zub vzniklý prudkým nárazem do kamenné kůže. Příliš se jím ale nezabýval. Namířil ostří na palec nevnímajícího trolla a se vší silou sekl. Sekera se opět odrazila, ale on tak docílil požadovaného účinku.
   Obrovská kamenná ruka se ohnala po trpaslíkovi, ale opět ho minula. Troll tedy po velmi dlouhé době opět využil svého mozku. Jeho terč nyní začal utíkat a tak dostal skvělý nápad, jak ho zabít. Vyjádřeno slovy to bylo asi: "Já teď běžet za ním a udělat bum na jeho hlava."
   Dori si všiml, že jeho nápad také vychází. Troll se za ním, doprovázen malým zemětřesením, opravdu rozběhl.
   Světélkující síť se pomalu otočila a začala pronásledovat jak trpaslíka, kličkujícího mezi sloupy, tak trolla, který dusal za ním. Narazila do několika sloupů a ty se rozpadly v mračno kamenů a prachu. Samotná stabilita stropu svatyně, jak se zdálo, nevydrží ztrátu příliš mnoha dalších podpěr.
   Nejednou Dori prudce zahnul za nejbližší sloup. Troll se pokusil ho následovat, ale při zatáčení narazil ramenem a celá místnost se otřásla. V tu chvíli ho dohonila magická síť a se zvuky pálícího se masa a praskající skořápky zajela hluboko do jeho těla. Ozval se strašlivý bolestivý řev a troll se začal prudce ohánět na všechny strany. Po několika vteřinách se jeho výraz plný bolesti změnil na překvapený. Vykulil oči a jeho bezvládné tělo dopadlo na jeden ze sloupů. Ten pod vahou jeho těla hlasitě a pomalu zapraskal.
   Dori to vše pozoroval z několikametrové dálky. Za ním, směrem od mága, se ozvalo syčivé zaklení.
   A sloup opět zapraskal, pomalu se převrátil a začal padat.
   "To ne!" přiškrceně vykřikl Dori a zadíval se na padající sloup. Ten poslechl zákon schválnosti a začal padat přímo na něj.
   V tu chvíli sloup zasáhla zelená čepel a přesekla ho v půli. Trpaslík o chlup stačil uskočit spodní části, která se zaduněním dopadla na zem a rozvířila tak mračno prachu a mlhy. Horní část, která původně padala přímo na mága byla odkloněna čepelí.
   Najednou mág vytřeštil oči a rychle upřel pohled na sochu, která se nacházela v dopadové zóně.
   "Nééééé!" zařval a místnost se při tom opět zatřásla. Hbitě vyslal další magickou čepel, ta ale minula a naopak zasáhla další ze sloupů.
   Ozval se náraz a celou místnost zaplnila zelená záře, následovaná tlakovou vlnou. Socha se pod tíhou sloupu roztříštila a zelený diamant dopadl na zem. Během chvíle zcela vyhasl a jeho povrch pokryla síť prasklin.
   Mág opět zařval. Tentokrát ale jeho hlas postrádal onu hlubokost a hromovost. Z otvorů v jeho rouchu nyní přestaly prýštit paprsky a objevil se lidský obličej, který mohl stejně dobře patřit sedlákovi. Ovšem ačkoli jeho tvář vyjadřovala, že mu může být tak třicet, jeho vlasy částečně skryté pod kápí byly zcela zešedlé. Samotná tvář zobrazovala výraz čistého děsu, když jeho vyděšené oči sledovaly postupně všechny členy nepřátelské skupiny. Zatím se hýbal pouze trpaslík, ale bylo mu jasné, že pokud nezačne okamžitě jednat, nebude mít šanci. Vztyčil před sebe svou hůl a zamířil jí na Doriho, který se snažil vyhrabat zpod hromady kamení.
   Vyřkl zaklínadlo a zakroužil holí ve vzduchu. Jeho druhá ruka byla pevně sevřena v pěst a jeho čelo zalil pot. Z hole se ozvalo slabé syčení a mág se pousmál. V tu chvíli hůl explodovala a výbuch způsobený zbytkovou magenergií odhodil mága proti zdi. Jeho páteř tvrdě narazila na kameny a Xavirar, mocný mág, zemřel.

   Nějakou dobu trvalo než se Suuleen probudil. Před jeho očima se objevila známá tvář zahalená mlhou.
   "Mami!" zašeptal.
   Odpovědí mu byla silná štípavá bolest na tváři. Konečně si uvědomil co se stalo, rychle se zvedl a rozhlédl se kolem. Vedle něj klečela Riana a právě bolestně potřásala rukou.
   "Tys mi dala facku!" došlo mu konečně a zařval.
   "Takže ses konečně probral," odpověděla Riana a zasmála se. Až teď si všiml, že ostatní jsou okolo něj také a také si uvědomil, že ho nepříjemně bolí hlava. Sáhl si na hlavu a ucítil teplou, lepkavou a dobře známou tekutinu.
   "Jauvajs! Tohle si vypije!"
   Teď jeho oči zaostřily i na mágovo bezvládné tělo, opřené o stěnu.
   "Hm, tak asi ne...,"
   "Klídek, než se oženíš, tak to přejde," šťouchl do něj Dori a vesele se usmál.
   Finglas, stojící vedle Riany se také pousmál a spokojeně pokýval hlavou.
   "Ten strop už toho moc nevydrží, měli bychom vyrazit."
   Finglas vyrazil, po chvilce se ovšem objevil drobný problém. Nebyl tu žádný další východ. Riana se tedy okamžitě vrhla ohledat stěny.
   "Až budeme v hospodě, dám si jednu pintu na tebe," oznámil Suuleen a pokýval hlavou směrem k mrtvému mágovi. Zrovna v tu chvíli se ozvalo slabé zacvaknutí následované sunutím kamene. Cesta byla volná. Žádné pasti nebyly objeveny, a tak mohli pokračovat. Vstoupili do chodby, kde je čekalo strmě stoupající ‚S' a za ním se objevil vzdálený svit pochodní.
   Ovšem se svitem pochodní se objevil také nový zvuk, který se ale po bzučivém zvuku zdál docela příjemný. Byl to zvuk právě zahájeného boje.
   Zvláštní, pomyslel si Finglas. Za zabitím krále skřetů se vypravilo mnoho družin. Byla tu přece velmi vysoká odměna. Ale že by se někdo dostal až sem? Ani s kouzlem neviditelnosti by to nebylo možné. Ten mág ve svatyni by kohokoli jistě odhalil.
   Než se však stačil dostat k rozumnému vysvětlení, klasicky lehkovážný Dori se bezmyšlenkovitě rozběhl směrem za zdrojem zvuku. Po chvilce se už ale pochodně zavěšené po stranách chodby míhaly i kolem ostatních.

   Za chvíli, potom, co úspěšně proběhli asi tři šipkové a jednu čepelovou past, se před nimi objevila strohá kamenná místnost. Jediný nábytek tu ztvárňoval chatrný dřevěný stůl a židle, zhruba ve stejném stavu. Paradoxem však bylo, že další východ z místnosti přehrazovaly bohatě zdobené dubové dveře, které dokonale kontrastovaly se studeně působící místností. Teď už bylo jasné, že se zvuk boje ozývá odtamtud.
   Stejně náhle jako začal, ale náhle utichl. Místo něj však vzduch zaplnil děsivý chrčivý výkřik plný bolesti.
   Suuleen se hbitě rozběhl ke dveřím a pokusil se je otevřít. Z druhé strany je ale blokovala nějaká překážka.
   Výkřik přešel ve strašlivý jekot, který zněl jak překvapeně, tak vyděšeně. Kudůk se pokusil dveře pokořit svým kladivem, ale to s nimi ani nepohnulo. Zkusil to znovu a do úderu vložil veškerou svojí sílu. Kladivo dopadlo a v tu chvíli se dveře rozletěly v mračnu třísek a kouře.
   Suuleen se obdivně podíval na své kladivo a nevěřícně zamrkal. Otočil se směrem k Finglasovi a chystal se říci něco o své síle, když si všiml malé kouřové stopy, která vedla od čaroděje až ke dveřím. Jeho oči pohasly, stejně jako ty Finglasovy.
   "Já bych je ale rozrazil...," obhájil se a povzdechl si.
   Finglas na něj kývl a vstoupil do místnosti.
   Ještě před pár minutami mohla být překrásně zdobená a uklizená, nyní však vypadala, jako by se tu konala jatka. Velkou část místnosti pokrývaly dřevěné třísky a krev. Krvavé šrámy byly snad všude. Jeden obzvlášť dlouhý pak přes zdobnou dubovou skříň vedl až k ležícímu tělu.
   Mrtev tu ležel král skřetů!
   Jak bylo na první pohled vidět, neměl asi příliš příjemnou smrt. Jeho zdobené šaty byly potrhané a ušpiněné od krve. Ležel v křečovité poloze a nevidoucím výrazem. Jeho až příliš dokořán otevřená ústa i oční panenky směřovaly k dalšímu východu, chodbě, z které sem dopadaly paprsky měsíce a doléhalo sem hučení řeky. V ruce, celé pokryté krví, svíral velký palcát z šedého kovu, který slabě pobleskoval. Jeho druhá ruka se snažila zakrýt hlubokou krvácející ránu v oblasti hrudníku. Musela být také vytvořena palcátem, protože královy žebra byly v tomto místě rozlámané a celý hrudník prohnutý dovnitř. A samozřejmě, na skřetově hlavě se nacházela zdobená zlatá koruna, bohatě posázená drahokamy.
   "Tak dobře, udělejte to," řekla s odporem Riana a tak, aby na krále neviděla, začala prohledávat nábytek.
   Za ní se ozývaly nepříjemné mlaskavé zvuky a nakonec prasknutí. Hned po něm pak zašustění koženého vaku.
   "Hotovo," oznámil Dori a znechuceně se vysmrkal do kapesníku.
   Riana se na něj pohotově otočila a raději se nepodívala na královo tělo.
   "Tys mu vzal kapesník a teď do něj smrkáš!?" zeptala se vyděšeně.
   "No.....on už ho stejně potřebovat nebude, ne?" odpověděl trpaslík nechápavě.
   "Bože. K tomu nebudu nic dodávat!" zakroutila hlavou Riana.
   Za chvíli se ozvala směsice podivných cucavých zvuků a jedna z truhel plná drahokamů zmizela v 'bezedném' pytli. Po ní pak ještě další dvě, s podobným obsahem.
   Tou dobou však Suuleen stál na druhé straně východu, vedoucího k řece. Měl štěstí, protože stačil včas zabrzdit. Přímo před ním se hnala rozzuřená řeka, která pouze o několik centimetrů nepřevyšovala ústí chodby. Teď zrovna sledoval loďku, která mizela v dálce.
   ‚Ten měl ale štěstí, že tady ten vchod našel. Zvláštní, nemá s sebou žádné truhlice,' oznámil sám sobě a zamyšleně se vrátil do královy místnosti.
   "Máme všechno," oznámil mu Finglas se spokojeným výrazem.
   Suuleen pouze přikývl. Něco mu tady nehrálo...


   Trvalo dva týdny, než se jim přes hustý les podařilo dostat zpět do Varinu. Ačkoli přijeli v noci, novina o jejich příjezdu se rychle roznesla a do hostince, ve kterém se ubytovali už tu noc přišla spousta zvědavých lidí, hltající po každém jejich slově. Když Dori po chvilce zaplatil za luxusní večeři, pokoj a pití pro všechny jedním zářivým diamantem, dostavili se i Uchovávači obrazů se svými podivnými strojky a několikrát si je zvěčnili.
   Večeře byla opravdu výborná a noc prožitá v péřových peřinách velmi uklidňující. Další den je vyhledal královský rádce s pozvánkou do soukromých králových lázní, kde všem pověděli, jak všechno probíhalo. Přitom, co Dori, značně omámený výborným ročníkem vína vyprávěl, jak bojovali se strašlivým a mocným mágem Xavirarem, všichni lapali po dechu a spousta jen nevěřícně kroutila hlavou. Až konečně nastal večer.
   Na náměstí bylo vystavěno malé pódium. Za stolem tu seděl král a vedle něj jeho dva rádci. Samozřejmě tu nechyběl ani králův kouzelník a spousta stráží.
   Skoro celé město se shromáždilo v okolí náměstí, mnoho z nich dokonce sedělo na střechách okolních domů. Téměř každý ve městě ztratil díky králi skřetů nějakého příbuzného.
   Nakonec na pódium vystoupili i nově vyhlášení Hrdinové Království. Na tváří každého z nich se zračila spokojenost a radost. Teď už konečně budou moci jít do ‚důchodu' a dokonce života žít ze své slávy a bohatství krále skřetů.
   I na tváři zdejšího krále se zračila spokojenost. Největší problém království byl vyřešen a skřety bez jejich krále nebude problém zatlačit zpět do hor. Volby jistě dopadnou dobře pro něj.
   Finglas se konečně rozhodl promluvit. Uchopil vak pokrytý zlatými runami a začal. Všichni na náměstí i jeho okolí umlkli a napjatě sledovali jak každé Finglasovo slovo, tak každý pohyb onoho vaku.
   "A tímto si vám dovoluji oznámit, že král skřetů už déle nebude ohrožovat naše království! Je mrtvý!"
   V tu chvíli vytáhl z vaku skřetovu hlavu a celým městem se rozlehla vlna vzrušení. Dori a Suuleen se vesele usmívali a sledovali obličeje měšťanů. Ovšem najednou se z prvních řad ozvalo:
   "To.... to není on!"
   Král konečně odlepil pohled z měšťanů, jejichž výrazy se nyní začali nepříjemně měnit.

   "COŽE?!" vykřikl a uhodil pěstí do stolu, až se otřásl.

Text Hon na krále skřetů by Mimon